9th World Festival of Children´s Theatre
14. července až 22. července 2006
LINGEN – Germany
in Tvořivá dramatika roč. XVIII, č.1 (49)
Letošní devátý ročník „Světového festivalu dětského divadla“, který se koná vždy jednou za dva roky, hostilo tentokrát město Lingen. Toto milé a malebné městečko leží poblíž německo-holandských hranic a místní architektura už mnohé z holandského stylu přejímá. Krásné cihlové budovy, zahradní restaurace, s vkusem zdobené lavičky a odpočívadla, mnoho zeleně, všude čisto a hlavně - nepočítaně bicyklů. Místní obyvatelé se totiž zásadně přemísťují po městě na kolech. Před vlakovým a autobusovým nádražím, odkud dojíždějí za prací, to dopoledne vypadalo jako jedna velká tržnice se zánovními koly. Také před divadlem (Theater an der Wilhelmshohe), kam jsem dorazila v pátek 14. července kolem poledne, byly už stojany na kola zaplněny. Příjemná slečna na informacích mě uvítala, v kostce seznámila s programem, zavalila množstvím propagačních materiálů, informačních brožurek, jízdních řádů, lístků na představení, plakátků, atd., atd. a začala ukazovat všemi možnými směry – tam je odjezd na ubytování, tudy na oběd, tady budou představení dnes, tam zítra, tady zastavuje autobus, který vás odveze tam a tam, támhle si můžete půjčit kolo… Poděkovala jsem za vyčerpávající výklad a s krosnou na zádech a ověšena množstvím předmětů a papírů jsem zmateně postávala před divadlem a marně vzpomínala, kterým směrem že se to mám vydat, abych se ubytovala a zbavila se svého nákladu. K hotelu mě dovezl festivalový autobus. Zpočátku jsem se snažila zapamatovat si cestu, abych na odpolední zahájení mohla dojít pěšky. Po sedmé křižovatce jsem to vzdala! Všechny ty krásné cihlové domy mi připadaly najednou tak stejné a neměla jsem naprosto čeho se chytit. Naštěstí v propagačních materiálech byla i mapa a po několika orientačních chybách jsem dorazila na Marktplatz, kde se konalo slavnostní zahájení festivalu. Městem procházel průvod dětí a jejich dospělého doprovodu ze všech možných koutů světa (ze 60 přihlášených bylo vybráno 24 souborů z pěti kontinentů) s vlajkami a různými transparenty, které pro ně byly již předem připraveny organizátory. Zde nastalo malé „faux pas“, neboť pro účastníky ze Slovenska byla připravena česká vlajka. Hrdě jsem se k ní tedy přihlásila a nakonec se i aktivně zúčastnila průvodu s naší vlajkou v ruce. Na náměstí jsme se ještě potěšili dvouhodinovým zábavným programem ve stylu „Ein Kessel Buntes“, vystupovaly však děti.
Dopolední programy naplňovala tzv. „Symposia“ – rozbory představení, rozhovory s některými z jejich tvůrců a všeobecné rozpravy na témata dětské imaginace a citlivé práce s ní, kulturní odlišnosti a jejich projevy v pedagogické práci a v samotných představeních i otázka sociálního kontextu umělecké práce s dětmi. V tomto směru byl velmi zajímavý projekt „Oliver´s Dream“, který na „Symposiu“ představil Frank Katoola z Ugandy. Tento projekt vznikl pod záštitou UNICEF a do projektu bylo zařazeno 40 sirotků (děti z ulice, sirotci po obětech nemoci Aids a vlny Tsunami) z Bulharska, Brazílie, Bolivie a Ugandy. Tyto děti, které většinou neznají televizi a nikdy nebyly v divadle, pracovaly společně s německými dětmi po dobu dvou let ve čtrnáctidenních intervalech pod vedením Franka Katooly (Uganda), Alexandra Fedorova (Rusko) a Ricarda Lourenca de Limy (Brazílie) na divadelním tvaru, který by vyjadřoval jejich pocity, problémy, sny a otázky. Společným jazykem jim byl jen tanec, divadlo a hudba. Název projektu je odvozen z románu Charlese Dickense „Oliver Twist“. Stěží se totiž najde jiný románový hrdina, který by lépe reprezentoval osud opuštěných dětí, které vyrůstají na okraji společnosti obklopeni násilím, zneužíváním a kriminalitou. Zároveň je ale románový Oliver také představitelem vzpoury proti osudu, dětské síly a odvahy. Divadelní výpověď dětí vznikala ovšem bez závislosti na tomto literárním příběhu. Musím říci, že toto představení bylo velmi silné a pro mě osobně patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem na přehlídce viděla. A přitom se pracovalo jen s velmi jednoduchými prostředky – prázdné jeviště, boty a části oděvů jako různě se proměňující rekvizity, jednoduchá rytmická hudba, pantomima a přirozená dětská hra. Z dětí čišela volnost, spontaneita, přirozenost a zároveň se odhalovala velmi závažná témata a problémy, které tyto děti obklopují a ve kterých vyrůstají. Je ovšem otázkou, co vlastně bude s těmito konkrétními dětmi dál po skončení tohoto projektu?!
Další projekty prezentované v rámci „Symposia“ už nepřinesly nic tak nového a s většinou podobných programů či postupů se u nás také často setkáváme. Z mnoha např.: švýcarsko-německá spolupráce dvou dětských divadelních souborů, TURGI (Turgi/Sweiz) a BURATTINO (Stollberg/Deutschland). Místem jejich letního setkání bylo Švédko, a proto vedoucí vybrali pro společnou práci příběh švédské autorky Astrid Lindgren „Bratři Lví srdce“. Při tvorbě inscenace děti postupovaly od bodového scénáře, který vznikl hned první večer, přes improvizace až k výběru nejzdařilejších verzí. Pracovaly ve volném přírodním prostoru, pro každou scénu bylo vybráno jiné místo a jako rekvizity používaly jen přírodniny, které našly přímo na vybraném místě. Za jeden z největších přínosů tvůrci považovali skutečnost, že děti se ve všech rolích vystřídaly, mohly se tak flexibilně zastupovat a dokonce přímo při představení měnit role. Dlužno dodat, že ona neustálá výměna rolí i hracího místa (jeviště) mohla být jistě přínosem ve fázi přípravy, ale pro diváky téměř dvouhodinového představení v exteriéru bylo oněch změn opravdu příliš a většina z nás diváků se v příběhu i prostoru často ztrácela.
Pro příští ročník navrhl Jim Schafer na „Sympoziu“ projekt „THE PHOENIX“. Text obsahuje osm krátkých scénářů (1-5 replik), psaných velmi jednoduchým jazykem, bez slangu, metafor, souvětí apod. Skupina 6-16 dětí si bude moci vybrat některý ze scénářů a připravit podle něj asi desetiminutovou etudu. Práce by měla proběhnout ve čtyřech dvouhodinových blocích. Je povoleno použít např. hudbu, tanec, pohyb, ale k textu se již nesmí přidávat jakákoli jiná slova, ani si zapisovat scénář svého výstupu. Vše má vznikat v jednom prostoru, s minimální výpravou, rekvizitami, kostýmy a technikou (např.světla). Neustále je zdůrazňováno, že je důležité, aby děti pracovaly samy bez zásahů a rad dospělého vedoucího! Popis projektu končí slovy: This is a different process and reguires a different set-up. The children´s play does not need a play doctor or tinkering from an adult after it is ready for an audience. There is no wrong way to do it! Svatá pravda! Jen mi tento „odlišný“ způsob práce přijde tak nějak důvěrně známý. Dát dětem při tvorbě volnost, pracovat s jejich nápady a vést je k samostatné tvorbě, učit je divadelně myslet – to byla velmi častá a diskutovaná témata „Symposia“, jen mě překvapilo, že se o nich mluví jako o něčem zcela „novém“. Ostatně i výběr inscenací na světový festival se zřejmě řídí zcela odlišnými kritérii, než která jsou poté v kuloárech i na veřejných diskusích upřednostňována.
Veškerá představení, která byla na festivalu k vidění jsem si sama pro sebe rozdělila do několika skupin.
První velmi výraznou skupinou byla představení ve stylu velká „show“, kterou často provází až perfekcionismus a dril. Například vystoupení dětského muzikálového souboru z USA bylo opravdovou „megashow“. Šlo o hodinový sled tanečních a pěveckých čísel (western, indiáni, Brodway,…) , která s sebou přinášela vždy nové a nové skvělé, zářivé a barevné kostýmy, jiný hudební žánr i taneční styl. Když se ještě v závěru vyvalily oblaka umělého kouře a účinkující poté diváky zavalili hrstmi konfetů na rozloučenou, pochopila jsem konečně „in natura“ i titul tohoto představení - colourful spectacle „Reach for the Stars“. Dlužno ovšem dodat, že všechny děti z tohoto souboru (20 dětí od 8 do 16 let) jsou skvěle vybavené pohybově (včetně různých až artistických čísel), pěvecky (zpívají živě na mikroporty) a často i zpěv samy doprovází na různé hudební nástroje. Jsou to v podstatě děti připravené okamžitě v nějaké takové profi show vystupovat a podle vedoucích je takový i cíl této muzikálové školy z Oregonu.
Podobnou strukturu mělo i japonské taneční vystoupení. Jednotlivá taneční čísla, popisující různé části roku v Japonsku, tak jak je prožívají především děti, propojovala videoprojekce s vysvětlením, v jaké části roku se nacházíme, jaké svátky se právě slaví a co děti dělají. Opět jsou vidět skvěle vybavené tanečnice - baletky, perfektně nazkoušená čísla bez jakýchkoli zádrhelů, oproti USA uměřené kostýmování, jednoduchá scéna. Závěr trochu pokazí celkový dojem svou samoúčelnou bombastičností, ale v podstatě musím říci, že je přece jen vidět, že v tomto představení už byly děti alespoň ve fázi hledání námětu více respektovány.
Další z představení ve stylu „show“ bylo německé vystoupení s názvem „Malá škaredá kočička“. Skupiny žlutých, oranžových, červených, modrých a zelených postupně vybíhaly ze stejnobarevných trojúhelníků-vchodů, zatančily či spíše zacvičily svou sestavu a opět zmizely, aby na závěr ještě jednou děti všech barev (myslím tím trikoty!) společně vyběhly a vytvořily „překrásný“ obrazec na jevišti. Opravdová a nefalšovaná spartakiáda!!! A příběh? No, malou škaredou kočičku žádná z barevných skupin mezi sebe nechtěla, resp. se jim tak nějak nehodila do sestavy a tak si musela chuděra počkat až na závěrečný obrazec, kde si konečně našla také své pěkné místo. A že jí to ale muselo dát práci by mělo být jasné už z toho, že v závěru bylo na jevišti všech šedesát účinkujících dětí.
A nelze se nezmínit ještě o jedné velké „show“, o kterou se postaral soubor z Indie. Už před představením jste si mohli ve vestibulu divadla zatančit s nalíčenými dětmi v krojích, nechat se nimi vyfotografovat (to byla velmi žádaná atrakce) či zakoupit rozličné exotické suvenýry. Show se zvolna přesunula z vestibulu na jeviště a plynně pokračovala na podkladu velmi jednoduchého příběhu malého slona a velkýma ušima, kterého v cirkuse nikdo nechce, neboť je prostě jiný, než všichni ostatní. Ale o to až tak nešlo, hlavní byly efekty všeho druhu – hořící obruče, dívka s hořícím džbánem na hlavě, nebezpečné artistické kousky, vedoucí souboru jako speaker, který komunikuje s diváky, vysvětluje, vybírá ty přihlížející, kteří mohou v určitých momentech na jeviště, aby udělali křoví a pak je zase včas vyžene, atd…Malované dekorace vyjíždí nahoru, aby přijely nové, ještě barevnější. A na závěr společný tanec s diváky na jevišti! Opravdová exotická show, jak má být!!
Tímto vystoupením se už dostávám k druhému typu představení, která bylo možno v Lingenu shlédnout. Ta jsem si pro sebe nazvala - „folklórní“. Jejich důležitým společným znakem byla přehlídka dětí v krojích, zpěv lidových písní (většinou bohužel na playback) a primitivní příběh. Jedno vystoupení za všechny – bulharské představení s názvem „Velkolepá Chervenushkova svatba“. Během prvních pěti minut došlo k seznámení a zamilování oné dvojice a už se začala chystat svatba. Dalších 55 minut tohoto představení už jen přicházeli noví a noví hosté v krásných krojích, s lidovou písní na rtech, kterou vždy ještě vhodně doprovodili pěkným lidovým tancem.
Třetí skupinu vystoupení tvořila divadla tzv. „třetího světa“. Opravdovým zážitkem bylo krátké představení dětí ze Zimbabwe s názvem „Tsitsi“. Děti z tohoto souboru navštěvují školu pro sirotky Musha Wevana Centre Chipawo. „Tsisi“ je jméno dívky, hlavní hrdinky, které zemřeli oba rodiče na Aids a ona vyrůstá bez přátel, protože se jí všechny ostatní děti bojí. Bojí se jakéhokoli kontaktu s ní, dokonce i pouhého podání ruky, z obavy před nákazou. Tento autentický příběh si děti připravily samy - od dialogů, přes hudbu (bubny) a tanec. V místech s hudbou a tancem děti očividně ožily a byly velmi přirozené, rozehrané situace byly trochu statičtější. Možná na tom měl podíl také fakt, že v dialozích kvůli srozumitelnosti nepoužívaly svůj rodný jazyk, ale angličtinu.
Další skupinou byla představení, která jsou našemu pojetí dětského divadla velmi blízká, např. Estonsko, Holandsko, Nový Zéland, Slovensko, Anglie a Finsko. Asi nejzajímavější byla „Malá mořská víla“ finského souboru z Helsinek svým netradičním využitím prostoru a vtažením diváků do děje. Ze všech čtyř rohů hrací místnosti byla prověšena modrá látka, v jejíž útrobách se vše odehrávalo. Diváci tak museli nejprve projít do podmořského světa a stali se tak hned od začátku jeho součástí. Samotný příběh se odehrával mezi diváky na vyvýšeném „molu“. Velmi zajímavé a výtvarně propracované byly i kostýmy využívající pouze bílé barvy a všech možných odstínů modré (tedy až na plastové rukavice a plavecké brýle ryb).
Ze Slovenska přijelo na festival DDS Eva z Čadce se známou pohádkou „Malá čarodějnice“. Pětadvacet dětí ve věku od 6 do 18 let zahrálo pohádku plnou písní a tanců, ve velmi okouzlujících kostýmech. Jak jsem se později dozvěděla, příprava představení tohoto souboru je vskutku týmová práce. Spolupracuje tu režisérka (Eva Matysová), hlasový pedagog (zpěv), choreograf (pohyb a tanec) a kostýmy navrhuje známá módní návrhářka – a to vše pod střechou „obyčejné“ Základní umělecké školy! Někdy je ale méně více. Efektní kostýmy mnohdy zbytečně přehlušily dětskou přirozenost a hru, některá místa byla očividně připravena na efekt (slet čarodějnic; jedna z vedoucích v roli zbytečně afektované hlavní čarodějnice). Nicméně taková spolupráce pedagogů na jedné škole se u nás nevidí a to je škoda – divadlo je přece syntetické umění, že?!
Kromě „Symposií“ a představení z různých koutů světa jsem měla také možnost dvakrát navštívit tzv. „Master Classes“. V nabídce byla taková jména jako Frank Katoola (Uganda), Jim Schaefer (Kanada), Kevin Dowsett (Velká Británie), Alexander Fedorow (Rusko), Jurij Vasiljev (Rusko) a Ricardo Lourenco de Lima (Brazílie). Nakonec jsem vybrala praktický seminář Alexandra Fedorova věnovaný výuce v jeho herecké škole v Moskvě a využití Stanislavského metody v práci s dětmi. No a protože jsem vlastně většinu času někde seděla a příliš pohybu neměla, druhým seminářem jsem se vydala do víru brazilských tanců (Samba and Swing Baiano) pod vedením sympatického tanečníka Ricarda L.de Limy a jeho krásné společnice. Musím říci, že jsem si zpočátku myslela, že se tak nějak „ztratím v davu“. Ovšem poté, co se nás na výuku dostavilo osm mi bylo jasné, že to nebude jen tak…byl to perný den a ještě dnes mám pocit lehce vykloubených kyčlí!
Na závěr festivalu jsme si všichni zamávali reflexními fáborky, poděkovali organizátorům, sponzorům, ambasádám, dětem i dospělým a už se všichni těšíme na další Světový festival dětského divadla, který se bude konat v roce 2008 v Moskvě. A neboť to bude jubilejní desátý ročník a Moskva také není nějaká lecjaká metropole, máme se určitě na co těšit!!
Ivana Sobková
P.S. Řekla bych, že na tom u nás s dětským divadlem a jeho směřováním nejsme zase tak špatně!