XXV. Ogólnopolski Przeglad Teatrów Dzieciecych

DZIATWA 2004

in Tvořivá dramatika 2005, roč. XVI., č.1 (43)

Brum, brum, brum – autobusem

Albo lódka: chlap, chlap, chlap,

Czlap, czlap, czlap – galopem, klusem

Jedźmy w bajek świat.

Hejźe-ho, hejźe-hi:

Juź nadchodza lepsze dni;

Droga byla niezbyt latwa

Ale jest juź „Dziatwa“!

     Tak tato „Piosenka Dziatwy“ se stala na několik dní  naším všudypřítomným průvodcem polskou celostátní přehlídkou dětského divadla v Lodzi, která se konala 19.-22. května 2004. Zúčastnili jsme se jí se souborem Koukej!, ZUŠ Klecany s představením Justýna a upíři. Na přehlídku jsem odjížděla s představou, že tam bude více zahraničních hostů jakožto inspirativních představení. Na místě jsem se nejen já, ale i polští kolegové divili, jak se to vlastně stalo, že na jejich polské přehlídce soutěží (ano, soutěží!) i český soubor. Doposud totiž nebylo zvykem zvát zahraniční účastníky.

     Jak jsem se dozvěděla, představení na přehlídku postupují z nižších oblastních kol, anebo má soubor možnost poslat záznam svého představení na videokazetě přímo pořadatelům národní přehlídky a ti jejich inscenaci zhodnotí a případně zařadí do programu. Tuto možnost využívají vedoucí zejména v případě, že  nestihnou představení připravit do termínu konání oblastního kola.

Během čtyř přehlídkových dnů vystoupilo 22 souborů! Není proto divu, že představení běžela od rána až do  pozdního odpoledne a přestávky mezi jednotlivými vystoupeními se tedy neřídila časem potřebným k přípravě, ale vše se prostě muselo stihnout za deset minut. Byla  to honička pro diváky i pro hrající, ale vše kupodivu šlapalo bez nejmenších zádrhelů. Během přestavby vždy děti „pobavila“ vtipná scénka polských instruktorů a moderátorů a samozřejmě zazněla „piosenka Dziatwy“.

     Atmosféra  byla lehce poznamenána tím, že šlo o soutěž. A jak jsem pochopila, berou ji (zejména vedoucí) velmi vážně. Hodnotí se tři nejzajímavější představení (první, druhý, třetí),  nejlepší „herecké“ výkony a je také uděleno ocenění  vedoucím souborů za jejich práci. Čím více se přibližoval závěrečný den přehlídky a s tím spojené vyhlášení výsledků, tím více stoupala nervozita.  A tak se jí pořadatelé snažili trochu zmírnit tzv. „integračním večírkem pro vedoucí“. Jinak totiž nebylo mnoho příležitosti na nějaká neformální posezení. Ubytováni jsme byli uprostřed lesa asi 10 km za městem a jediná kavárna v ubytovacím areálu byla zavřená.  Na večírku došlo kromě oficiálního přípitku na počest všech pořadatelů přehlídky, všech vedoucích a vlastně „všech, kteří se věnují umění a zároveň formování mladých lidí, neboť je to velké štěstí, výzva i zásluha“ (pokus o citaci),  i na příjemné a neformální rozhovory. Z polsko - česko - anglicko – ruské konverzace jsem vyrozuměla, že většina vedoucích jsou divadelní nadšenci-ochotníci, nebo se jako učitelé všeobecných předmětů seznámili s metodami dramatické výchovy na nějakém kurzu (studium oboru dramatická výchova na vysoké škole není možné), příp. jsou absolventy  dvouletého postgraduálního studia oboru „režie dětského divadla“ ve Varšavě.

     Každé ráno nás autobusy dopravili do města a začal maratón představení  (samozřejmě s přestávkou na oběd). Hrálo se pro účastníky festivalu – tedy vedoucí a děti ze souborů.  Pověřila jsem děvčata ze svého souboru zapisováním postřehů ke shlédnutým představením i k celkovému dění, a tak jsme se po chodbách a sálech pohybovaly s bloky a tužkami, stále něco zapisovaly a večer společně diskutovaly. Zde jsou některé zajímavé zápisky k divadelním představením:

• líbily se mi kostýmy; bylo to celkově takový barevný

• všechny polské děti se nepřirozeně smějí a nepřirozeně pláčou

• ozvučení bylo dobré, ale občas snad zbytečné

• jak to vlastně skončilo?

• sice nechápu situaci, ale je to přehnané

• líbily se mi zvuky a světla

• téměř v každém představení zní reprodukovaná hudba a na ní také děti zpívají

• v souborech je velké množství kluků

• je to divadlo hodně výtvarné; používají často světelné efekty (tajemné bytosti  světélkují apod.)

• téma většinou rozluštím, s dějem mám problémy (jak později zjistíme, nejen díky jazykové bariéře)

• hojně využívají rytmizaci slova, ozvěnu, sbory, zpěv

• bylo to zajímavý představení, ale myslím, že tohle ty děti nemohly samy vymyslet

• mnoho představení je o pohledu dětí na současný svět;  improvizacemi na určité téma tvoří vlastní text (např.školní příhody) a  vzniklé etudy prostě spojí, ale ne příběhem

• myslím, že tím padákem  hezky osvěžili to pódium

K tomuto musím dodat ještě jeden vlastní postřeh týkající se poroty. Nelze si jí totiž nevšimnout, má tu výsadní postavení – vzadu v sále je stoleček opatřený lampičkami, čistými papíry, propiskami a šálkem kávy pro všechny tři porotce, kteří oblečeni do sak a kostýmů do sálu vstoupí těsně před začátkem představení. Všechny děti je sledují jako nějaké bohy. Musím říci, že i podvečerní rozbory inscenací mě přesvědčily o tom, že porota je tu téměř vševědoucí a ví, jak se to mělo udělat. Je znát odstup, kritika je někdy i velmi tvrdá, diskuze většinou není, ačkoli občas zazní otázka, zda se k tomu nechce někdo z přítomných vyjádřit.

     Tématicky je polské dětské divadlo velmi různorodé.  Viděly jsme představení  o současných problémech dětí (šikana, přátelství, neúplná rodina, škola), představení o pohledu dětí na dnešní svět (ekologie, chudoba-blahobyt),  pohádky (Popelka, Slavík) i klasické divadelní hry (Romeo a Julie).  Většinou jsem se však nemohla ubránit dojmu, že to není výpověď dětí, ale jejich režiséra. Další nepřehlédnutelnou součástí představení (zejména od absolventů oboru „režie dětského divadla“) je práce s reprodukovanou hudbou, zpěvem a tancem a zejména se světly. 

     Druhý přehlídkový den odpoledne, kdy děti hrály různé seznamovací hry s polskými instruktory, se konal seminář pro vedoucí souborů, který mi mnohé osvětlil. Jeho hlavním tématem byla funkce světla v představení. Leszek Madzik (režisér divadla Scena Plastyczna KUL a člen zdejší poroty) mluvil o tom, že divadlo musí být zážitkem; že síla obrazu je větší než síla slova; že to, co přežívá nepotřebuje přesného pojmenování; že divadlo není jen příběh, je to obraz se svou atmosférou a právě zde má velmi důležitou roli světlo; světlo má totiž samo o sobě velkou výpovědní hodnotu. Ovlivnění tímto směrem, výtvarným pojetím divadla a vytvářením efektních obrazů je v dětských představeních patrné. Na svou stále se opakující otázku po představení- „o čem a proč?“ jsem dostala většinou odpověď, že o to přece až tak nejde. Hlavní je, jak to na mne zapůsobilo, zda mě to oslovilo.

     Ačkoli mám výhrady k nadměrnému užívání vnějších efektů, k přílišné „režii“ dětí a k soutěžnímu charakteru celé přehlídky, musím říci, že možnost poznat jiné způsoby práce, jiný „mrav“, mě obohatilo a přivedlo na myšlenku, že by nebylo od věci, zvát také na naší národní přehlídku inspirativní představení ze zahraničí. Naprosto samozřejmé užívaní technických prostředků, kterého jsem byla svědkem a které k divadlu bezesporu také patří (světlo, zvuk) je u nás ještě v plenkách. Technické vybavení literárně-dramatických oborů se stále vylepšuje, ale bohužel ho neumíme dostatečně využít. Nemluvím o laciných efektech, ale o smysluplném  využití dalšího plánu v představení. Sama z vlastní zkušenosti vím, jak jsem objevovala Ameriku při přípravě inscenace japonské pohádky, když jsem začala pracovat se stínohrou. Možná by stálo za úvahu, zda vedle režijních, hereckých a dramaturgických seminářů  nepřipravit pro zájemce i seminář „technický“.

Ivana Sobková