X.World Festival of Children´s Theatre - Moscow 2008
in Tvořivá dramatika 2008, roč. XIX., č.3 (55)
in Amatérská scéna 2008, roč. 45, č: 5/2008
V termínu 17.-25.7.2008 se dětský divadelní soubor KUK! (při Základní umělecké škole Biskupská, Praha 1) zúčastnil X. Světového festivalu dětského divadla s podtitulem „Děti hrají dětem“. Hostitelem letošního jubilejního desátého ročníku se stala Moskva. Po neuvěřitelných peripetiích s vízy do Ruska a nakonec i po přeobsazení téměř celé inscenace, neboť někteří rodičové nechtěli své dítky vyslat se souborem tímto východním směrem, jsme 17.7. kolem poledne šťastně přistáli na moskevském letišti Šeremetěvo 2.
Nemaje od organizátorů příliš přesných informací, byli jsme velmi mile překvapeni a potěšeni, že už na nás na letišti čekali naši dva průvodci – student v oboru cestovního ruchu a studentka pedagogické školy. Autobus nás dovezl na internát místní konzervatoře, kde jsme měli bydlet. Už u vchodu naši skupinu rozdělili na „malčiky“ a „děvočky“ a ubytovali hochy a dívky včetně dospělých zvlášť v odlehlých křídlech této budovy. Inu pořádek musí být!
Protože oficiální zahájení festivalu bylo naplánováno až na druhý den dopoledne, chtěli jsme využít volného času k prohlídce Moskvy a nechali program na našich mladých průvodcích.. Naši „studenti“ se dlouho radili a nakonec nás vzali na projížďku metrem, což už samo o sobě je opravdu velký zážitek, protože moskevské metro je neuvěřitelný labyrint, a cílem našeho putování se nakonec stal „Park vítězství“ s monumentem připomínajícím 2.sv. válku. Jak je vidět i v mladých Rusech zřejmě ještě stále žije odkaz hrdinných ruských bojovníků!
Seznamování s ruskou mentalitou a zvyklostmi pokračovalo i po návratu z prvního výletu. Děti už spokojeně zabydlovaly své pokojíky a my dospělí jsme právě živě diskutovali s vedoucími z ruského souboru z Omsku, bylo právě 23.00hod. (21.00 našeho času), když se otevřelo okno a vedoucí našeho internátu zavelela, že je čas jít spát a že se máme urychleně odebrat do svých pokojů, neboť jde zamknout chlapecké oddělení. Večerka je večerka!
Jak jsme ovšem později zjistili, valná většina souborů bydlela v mnohaposchoďové ubytovně cca 20 km od centra Moskvy a po večerech se kochala maximálně výhledem ze 17. patra, zatímco náš internát ležel cca 300 metrů od kremelské zdi jedním směrem a 300 m od starého Arbatu na druhou stranu, což nám v příštích dnech umožnilo i velmi zajímavé večerní procházky centrem Moskvy (tedy pouze do 23.00!). Jak se stalo, že právě soubor z České republiky měl to privilegium - a to ještě se souborem z Kuby, Venezuely a ruského Omsku- je nám dodnes příjemnou záhadou!
Centrem festivalového dění se stal park „Ermitáž“, kde byla jedna ze tří hracích scén, tady probíhaly workshopy pro děti ze souborů a diskusní fóra pro vedoucí, tady se občerstvovalo, odpočívalo a probíhal zde i doprovodný program.
Zahájení festivalu pojali pořadatelé vskutku velkolepě. Večer před zahajovacím ceremoniálem mě sice poněkud znepokojil údiv našich průvodců, že s sebou nemáme české kroje na slavnostní zahájení a ani jsme si nepřipravili nějaký ten „představovací“ tanec či zpěv. Ale vědoma si toho, že nejsme na folklórní show, připravila jsem ještě ten večer se souborem „černobílou“ píseň „Život je jen náhoda“v duchu 30. let, které byly inspirací i pro naše představení. Ráno jsme se všichni shromáždili v „Ermitáži“, některé soubory opravdu v národních krojích, některé soubory vybaveny hudebními nástroji, některé vybaveny jen svým temperamentem a spontánním projevem. Hotový Babylón. Za hlasitého zvuku veselých písní a fanfár vbíhaly soubory z různých koutů světa na improvizované pódium před vchodem do divadla, aby se krátkým vstupem představily, pozdravily se s ostatními a zákulisím poté vbíhaly do divadla, kde už probíhal zábavný program, zatímco velkoplošná projekce nad scénou stále připomínala, co se děje na pódiu před vchodem. Když se konečně do útrob divadla propracovaly všechny soubory, mohly se na připravený „strom života“ zavěsit vlajky všech zúčastněných zemí a festival byl oficiálně „otkryt“.
Na festival obdržely pozvání soubory z těchto zemí – Azerbájdžánu, Bangladéše, Velké Británie, Kolumbie, Chorvatska, České republiky, Estonska, Německa, Indie, Indonésie, Izraele, Singapuru, Lotyšska, Litvy, Běloruska, Slovenska, Ukrajiny, Venezuely a ruské soubory z Dagestánu, Republiky Tyvy, Omsku, Solikamsku a Moskvy. Neboť propozice připouštějí představení divadelní, operní, muzikálová i taneční, byly k vidění velmi různorodé inscenace různých stylů, žánrů, témat i kvality.
Vzhledem k tomu, že jsem se letos festivalu zúčastnila se svým souborem a ne jen jako pouhý pozorovatel, neměla jsem tolik času na návštěvu všech představení, tak jen několik postřehů.
Tanečním vystoupením se představilo například německé dětské divadlo TPZ z Lingenu, které se pokusilo (řečeno jejich slovy) převést příběh „Malého prince“ Saint-Exuperiho do jazyka tance, divadla, zpěvu, akrobacie, zvuků a světel. Vzhledem k tomu, že mám srovnání s předešlým vystoupením tohoto souboru na minulém festivalu před dvěma lety, které působilo spíše jako spartakiáda s triviálním tématem, musím říci, že mě velmi potěšil pokus o zpracování velmi křehkého, fantazijního příběhu. Putování po různých kouzelných planetách nabízí mnoho možností pro to, co si soubor podle svých slov předsevzal – tedy práci se zvukem, pohybem, obrazem i světlem. Některá místa byla opravdu obrazovým zážitkem (např. housenka měnící se v motýla). Magicky působila většinou právě ta místa, kde šlo o jednoduchý nápad bez velkého přikrášlování světly, hudbou či technikou. Naopak velmi toporně působilo, když tvůrci vsadili na někdy až nebezpečnou akrobacii a divák spíše trnul strachy o aktéry. Křehkost příběhu se příliš neslučuje s přesnými artistickými figurami a nastolená atmosféra je bohužel hned pryč. Právě artistické výkony však byly místním publikem oceňovány a velmi často byly k vidění zejména ve vystoupení ruských souborů. Zřejmě odkaz slavné ruské cirkusové tradice. Nutno ovšem podotknout, že v ruském provedení jim narozdíl od německého souboru nechyběla lehkost a svižnost.
Někde mezi artistním a muzikálovým vystoupením se pohybovala inscenace ukrajinského souboru „The Polonina night“, čerpající z poetického příběhu spojujícího fantazii, ukrajinský folklór a mystiku. Autorem scénáře je Aleksandr Oles. Mladý muž se bezhlavě zamiluje do čarodějky, podlehne její magii, zapomene na realitu, svět lidí i svou nevěstu. Silný příběh o tom, jak lehce podlehneme pokušení a jak snadno opouštíme své přátele pro vlastní prospěch. Otevřený konec, který nevnucuje žádný happyend prozření či návratu do reality jen podporuje naléhavost tématu. Z projevu dětských herců je znát velmi tvrdá příprava herecká, mluvní, zpěvní i pohybová. Z rozboru na diskusním fóru vyplynulo, že děti absolvují hodiny zpěvu, akrobacie a herecké průpravy několikrát týdně pod vedením zkušených lektorů. Do hlavních rolí jsou obsazováni ti starší a zkušenější, ostatní členové souboru vystupují povětšinou v chórech a menších úlohách. Hlavní slovo při přípravě představení má pak režisérka Yulia Taranenko. Představení tak vypadá velmi profesionálně, některá místa až velmi „narežírovaně“, např. rozhovory hlavních postav efektně propracované do sebemenších detailů včetně artistických čísel mě osobně poněkud nabourávají přirozenost onoho rozhovoru a vztahu mezi postavami. Trochu mi tu pak chybí výpověď samotných dětí a dětský pohled na svět, který mizí pod nánosem profesionalismu.
K podobnému typu představení lze přiřadit například vystoupení ruského Solikamsku „Vanya of Denmark“, se kterým jsme se setkali už vloni na festivalu v Chorvatsku. Vtipně zpracovaný příběh podle knihy Borise Shergina je ukázkou perfektně připravených dětí po stránce herecké, pohybové i hlasové. Hrané, taneční i pěvecké části se střídají v rychlém sledu bez jediného zaváhání, kostýmy i scéna z přírodních materiálů ve folklórním stylu, herecké nasazení, které vás nenechá “odpadnout”. Až se člověku nechce věřit, že jsou to jen děti!
S velkými uměleckými ambicemi přijela Venezuela. Představení „Azul“ soubor popsal jako choreografickou divadelní kompozici s hudbou a videoprojekcí. Šlo v podstatě o velmi ambiciózní pokus o obrazné pohybové a vizuální ztvárnění tématu „Země“ s využitím estetizovaného pohybu, tance a hudby, kde scény na jevišti doplňovaly animace a přírodní záběry na plátně nad jevištěm, někdy až příliš vyumělkované. Cílem bylo podle tvůrců si společně užít všech krás naší planety, ztvárňovány tu byly různé přírodní živly, závěr pak měl být apelem na diváky – zachraňte naši planetu! Vzhledem k celkové „přeestetizovanosti“ představení však vyzněl poněkud křečovitě.
Ostatně snaha o velká a nadčasová témata (někdy až urputná snaha) není ojedinělá. Běloruský soubor přišel se zpracováním scénáře jedné ze svých starších členek s názvem „Kolo“. Skupina mladých lidí se snaží sestrojit kolo, pomocí něhož by mohli dosáhnout na hvězdy. Kolo je poháněno láskou a přátelstvím. Jednoho dne jim ale jakýsi člověk ukáže jinou cestu k dosažení jejich cíle a všichni se stanou pracovníky „organismu“, který vytváří přístroj k sestřelení hvězdy, tak aby ona spadla na zem. Láska a přátelství tu nejsou zapotřebí. Mechanická práce je ovšem změní v zákeřné, zlomyslné a staré lidi, kteří už nevidí jakýkoli smysl svého života. Naštěstí si včas vzpomenou na moc a hodnotu lásky a přátelství a tím se zachrání. Místo zřejmě dobře míněného apelu se díváte spíše na prvoplánově výchovně vztyčený ukazovák a sestřelená hvězda, která by snad měla symbolizovat naše sny a cíle, působí v podobě elektrického větráku spíše komicky. Nepřišla jsem společně s aktéry o své sny, ale o iluzi, kterou se tak pracně snažili vybudovat.
Další skupinou představení byla vystoupení např. Bangladéše či Singapuru. Příběhy plné mystiky, tajemných bytostí, zápasu s nimi a překonání sama sebe v boji s přírodními živly či démony. (viz. např. bangladéšský příběh bojácného malého chlapce, který svůj strach překoná a vydá se na nebezpečnou cestu pro zázračnou bylinu, aby tak zachránil život svého dědečka). Zajímavé kostýmy a masky, pro Evropana nezvyklý stylizovaný herecký projev a děti, které ačkoli svázány stylizací, působí velmi přirozeně a neztrácí svou hravost – to je můj dojem z těchto představení. Člověk si uvědomí, jak na jevišti hraje jen drobné ale čitelné gesto, pokud mu dáme čas, jakou sílu má pouhý pohled, kontakt očima.
V kontrastu k této dětské hravosti, někdy možná divadelně nedokonalé, ale velmi přirozené a spontánní, se lze setkat s dětskou show připravovanou už od počátku na efekt. Takou show předvedla například Indie, která své diváky „masíruje“ ještě před začátkem představení rytmem, hudbou a tancem s obřími loutkami před divadlem a na závěr svého představení, kde bychom jen stěží hledali nějaký příběh, zve všechny diváky na společný taneček či spíše nezávazné blbnutí na jevišti. Tady nejde o spontánnost, působí to spíše dojmem davové psychózy, kde se zmanipulovaní diváci (a nejenom děti) jsou schopni v sále ušlapat.
Kubánské představení „Popelka a Beatles“ bylo také ze sorty líbivých efektních představení. Čtyři malé děti – myšáci si hrají na hudební skupinu Beatles. Žijí ve sklepě domu, ve kterém bydlí pohádková Popelka a jednoho dne jim pošťák přinese pozvání na „párty“ v královském paláci. Stávají se tak „komickou“ součástí příběhu Popelky. Trochu krkolomně propojený příběh myšáků a Popelky obohacený ještě kubánským koloritem, má být podle autorů veselou komedií. Děti zpívají nejznámější songy skupiny Beatles, např. v situaci, kdy na myšáky útočí krutá kočka Tom zpívají písničku „Help!“, což je doprovázeno bujarým smíchem a aplausem z hlediště, se kterým hrající děti až samozřejmě počítají a bravurně jej zvládají. Efekt se vydařil! Vše funguje podle plánu! A malí „baviči“ mají radost a rozjíždí se na jevišti ještě víc... I takhle může vypadat dětské divadlo. Jen je mi líto dětí, které se pro divácky fungující povrchnost možná ani nedoví, co vlastně obnáší to opravdové, poctivé divadlo.
Asi nejzajímavější a nám nebližší bylo vystoupení britského souboru z Newcastlu. Na motivy knihy Mary Shelley Frankenstein vzniklo pantomimické představení seznamující nás ve zkratce se životem mladého Frankensteina, jeho studiemi a prvními pokusy, které vedou až k vytvoření lidského monstra. Příběh o odpovědnosti, potřebě každého jedince někam patřit, být přijat a sdílet s ním svůj život, o odmítnutí a následné zlobě a mstě, je asi všem dobře znám. Inscenace je vystavěna z improvizací na dané téma, s použitím jednoduchých ale působivých prostředků, obrazem i rozehranými scénami, s nadhledem i „suchým“ humorem Britům vlastním. Z rozhovoru s vedoucím této divadelní skupiny Philipem Bradleym jsem posléze zjistila, že jejich způsob práce na představení je velmi blízký našemu (od tématu, které děti zajímá, k námětu či konkrétnímu příběhu, přes improvizace a etudy k hledání konečného tvaru inscenace), a proto doufám, že se nám podaří uskutečnit v budoucnosti společný projekt.
Naše představení „Němý film“ bylo na programu hned druhý hrací den. Jde o pantomimu, která je po pohybové stránce a v hereckém projevu inspirována třicátými léty 20.stol., fotografiemi a záznamy němých filmů. Atmosféru této doby podporuje i stylová klavírní improvizace. Děj „Němého filmu“, jehož podtitul zní „Může se to stát i vám aneb vztahy ve zkratce!“ se snaží zachytit lidské radosti, slabosti i starosti a vývoj rodinných vztahů v jejich nadčasové platnosti – od prvotního zamilování, přes lásku, rodičovské trable a rozpad manželství až ke vzniku nových partnerských svazků. V titulcích přinášených na jeviště vždy v novém aranžmá a s drobným vtipem se pak objevují komentující glosy a citáty ze známých i méně známých literárních autorů a příruček oné doby.
Na dopoledních diskusních fórech vedoucí souborů, které hrály v předchozím dni, vždy představili způsob jakým inscenace vznikala a jak jsou děti připravovány. Naše představení bylo oceněno pro jeho původnost, velmi kladně byla hodnocena i přirozenost a vybavenost dětí a jejich osobitá výpověď. Neboť jsme hráli ve stejný den jako Ukrajina, jejíž vedoucí popisovala naprosto odlišný způsob práce s dětmi, než je ten náš, rozpoutala se velmi živá diskuze o metodách přípravy dětí a práce na samotném představení. Zda děti vést k vlastní výpovědi, někdy možná i na úkor získané techniky, nebo se naopak zaměřit hlavně na techniku, neboť „i na hudební nástroj musíte nejprve dokonale ovládat techniku“. Režírovat v zájmu „dokonalé“ výpovědi nebo naslouchat mnohdy ještě naivnímu pohledu na svět? Musím říci, že jsem byla nakonec docela hrdá, že právě konfrontace s naším představením vyvolala pro mě velmi zásadní debatu, kterou ale samozřejmě toto fórum nevyřeší. Z mnoha představení mám totiž dojem, že dospělí vedoucí často velmi podceňují dětskou fantazii a tvořivost. Jakoby snad naše „dospělácké“ vidění a zkušenosti byly důležitější či pravdivější. Divadlo je pro mě výpověď, sdělení a pokud je to dětské divadlo, ať je to výpověď dětí.
V rámci festivalu proběhl také projekt s názvem „Věř mi“, i když možná přesnější překlad by byl „Věř/uvěř ve mě“. Cílem tohoto projektu bylo propojit práci různých divadelních skupin pracujících s mentálně i fyzicky postiženými dětmi. Každá z těchto skupin má jiné zkušenosti a jiné postupy, jak s těmito dětmi pracovat. Během sedmnácti dnů pracovalo 35 dětí s lektory, kteří je připravovali v různých divadelních disciplínách (herectví, jevištní pohyb, jevištní mluva, atd.) a na konci festivalu předvedly asi třicetiminutové představení. Příběhy starých odhozených dětských hraček, které na jevišti ožívají, mají divákovi připomenout osud těchto dětí a vyslat signál i o jejich touze po přijetí. Bohužel toto vystoupení pro svou křehkost zcela zaniklo mezi mnoha profesionálními soubory v rámci závěrečného ceremoniálu.
V rámci programu nás čekaly i dva výlety. První výlet nás zavedl na Rudé náměstí, kde stojí pověstný obchodní dům GUM, Chrám Vasila Blaženého a stále fungující Mauzoleum V.I.Lenina. Procházku kolem řeky Moskvy k Chrámu Spasitele nám naši zpestřil malý Singapurec dotazem na naši průvodkyni, zda jsou v té řece také krokodýli. Druhý den se konala projížďka lodí po řece Moskvě. A protože jsme zvídaví cestovatelé, a protože se k nám přidala i ruská studentka češtiny, která na festivalu pracovala jako uvaděčka, vydali jsme se ještě na prohlídku Lomonosovy univerzity a na závěr našeho pobytu jsme navštívili i samotný Kreml.
Oficiální zakončení festivalu bylo ještě bombastičtější než jeho zahájení. Na závěr téměř tříhodinového programu jsme se všichni rozloučili s X. Světovým festivalem a Moskvou a popřáli si, abychom se zase opět setkali za dva roky v Lingenu.
Ivana Sobková